Energ(et)ická žena, která žije přítomností.

Hudba ji fascinovala již od útlého dětství. Po první hodině hudební výchovy ve škole řekla Lucie rodičům: "Maminko, tatínku, já chci piano." Rodiče ji odvětili, že piáno bude, až se naučí číst a psát. Lucie se o to více snažila umět dovednostem prvňáčka do Vánoc. Jak sama řekla, první životní křivda pro ni byla ta, když se pod vánočním stromečkem piáno neskrývalo.

Pochází z Českého ráje z obce Veliš. Z kopce Veliš miluje výhled na hory a okolní krajinu. Hory brázdí v létě na kole nebo pěšky, v zimě na sněhu vyučuje lyžování. Také má ráda plavání, jógu, Čchi-kung, ticho lesů, rovnováhu, harmonii, svou rodinu, přátele a všechny dobré bytosti, kterými se obklopuje.

Hru na klavír Lucie obohatila na gymnáziu kytarou, protože se dala vzít lépe k táboráku. Učila se hudbě na umělecké škole v Jičíně, až do maturity. Vysoká škola pedagogická, v ní probudila touhu věnovat se výchově a vzdělávání dětí. V současné době hudbu přibližuje a provází jejím poznáním všechny věkové kategorie od batolat, až po seniory. Ke všem přistupuje jako rovnocenný partner a hudbou u nich navozuje příjemný pocit jistoty a bezpečí.  Při poslechu Radůzy, se jejími písněmi nadchla natolik, že si den na to koupila svou první harmoniku :D!.. (nyní má již čtyři). Jednu z nich vyvětrala na tříměsičním putování Jižní Amerikou, kam odjela zahrát na svatbu svým přátelům.

V létě 2017 Lucie vycestovala s přáteli na dvouměsíční výlet do Indie, během kterého si ještě více zvědomila pocit, že nechce být součástí konzumu. Po 14-ti dnech v Indii bez harmoniky si kupuje ukulele a rozdává s ním radost po cestách. Indie je kolébkou mystiky a nabízí jí hudební nástroje určené k duchovním seancím. Jsou jimi bubínky, Tibetské misky, apod..

Po návratu z Indie si uvědomuje, že chce žít si svůj život více svobodně než dosud. Já sama se ztotožňuji s touto myšlenkou: "Život je příliš krátký na to, abychom si ho nechali protéct mezi prsty." "Nic bychom neměli lámat přes koleno, každá zkouška nás někam posune, zbavíme-li se strachů, vystřelí nás to potom až do vesmíru."

Zajímavá je věta: "Sny se mi plní od té doby, co jsem sama". Myslím, že život jde tak, jak má.. i s útrapy, které nám mohou otevřít další cestu. Žádný člověk se s druhým nepotká náhodou. Vše je tak, jak má být. A možná i setkání nás dvou nás nebylo náhodné. Má autobiografická sbírka básní ze života Lucii okouzlila natolik, že ji napadlo některé zhudebnit a vzniklé CD propojit s vydáním mé knihy. To se také stalo a v současné době společně pořádáme autorská čtení, při kterých hraje na akordeon, zpívá a já předčítám.

Ale zpátky k Lucii..horolezectví pro ni bylo naplněním jednoho ze snů. Díky svým přátelům si zahrála na harmoniku na samém vrcholu skály sv. Václava na Prachově. 

Práce s dětmi ji motivovala k vytvoření příručky. Tato metodika vychází ze zkušeností nabytých v Indii a z následně pořádaných hudebních workshopů. Dětem, ale nakonec každému z nás prožitky ze společně stráveného času s Lucií, ať už na táboře, koncertě, relaxaci nebo při výuce, přináší hřejivou, možná i léčivou energii. 

Její hluboké kořeny z otcovy strany sahají až do Maďarska, kde žil její prapředek Jiří Dóža. Po povstání , které v Uhrách vedl proti vrchnosti, byl popraven a jeho rod odsunut do Čech, kde je přejmenovali na Doušovi. Rod babičky Evy, po které má své jméno, pochází ze zámečku v Tuři, který zakoupili od Schliků. Rodiče z matčiny strany pocházeli z Moravy. Kombinací všech těchto rodinných vkladů se zrodila Lucie Eva a jak sama říká: "Geny nevyčůráš." :D...

                                                  "Petra Albi, O Lucii Evě"